Helagsfjallet – větrný kraj

hellagsfjalet

Konec zimy se letos švédským horám příliš nevyvedl. Rtuť teploměru často neklesla pod nulu ani v noci, natož pak ve dne. Kdeže je konec mrazivým pláním a jiskřivě zářícímu sněhu!

Zpočátku to alespoň vypadalo na jarní romanci. Boty pozvolna vlhly od mokrého sněhu, což ale nevadilo, protože jasné slunce hřálo a hřálo. Při letmé konverzaci se Švédy, brázdícími krajinu na sněžných skútrech, zazněla ale chmurná předzvěst: „Blíží se změna počasí, bude vát ostrý vítr.“ Bohužel, stalo se. Následující den naše cesta vedla jistě krásnou soutěskou. Jenže, mnoho jsme z ní neviděli. Její hloubka a délka umocňovala sílu větru, proti kterému jsme se jen zvolna prokousávali vpřed.

Stanování na mokré trávě odhalilo, že podlážka stanu má nejlepší léta již dávno za sebou. Proto jsme se na mapě zaměřili na pověstné skandinávské horské chatky, ve kterých lze nocovat zdarma. Cesta k první z nich měla dvě zcela odlišné části. Nejprve neustále mírně nahoru a dolů, nevelké planiny střídaly nízké březové háje. Milý, pohodový úsek. Zato druhá část, to už bylo jiné kafe. Nekrytým širokým údolím se proháněl prudký vichr a - na rozdíl od soutěsky - padal mokrý sníh. Těch deset kilometrů bylo dost dlouhých. Hlavy skloněné, urputným pochodem od tyče k tyči. Spolu s výškou se měnila kvalita sněhu, z břečky byl náhle prašan, který se zoufale lepil. A pak jsme ji spatřili. Nejkrásnější chatičku ze všech!

Počasí se stabilizovalo. Druhého dne jsme provedli symbolický odchod, který nás utvrdil v přesvědčení, že v takovém počasí není zdrávo pokračovat. Věnovali jsme se tedy jídlu, odpočinku a řečem, kterými se od nepaměti baví muži, když jsou daleko od svých žen. V noci síla větru vrcholila. V divokých poryvech se chata otřásala asi tak, jako když startuje letadlo. Jeden rozjímal nad tím, zda-li by nebylo dobré se obléknout. (Co kdyby se urvala střecha?) Další vzpomínal na kamarády, kteří zemřeli v horách. Ale dopadlo to dobře. Chatka, v rozích ukotvená ocelovými lany, odolala.

Cosi se změnilo. Vítr povolil a byl studenější. Vyrazili jsme, z kopce, poprvé nám foukalo do zad. Byla to královská jízda. Těžké mraky se trhaly, z mlžného oparu na krátké okamžiky vystupovaly jednotlivé vrcholy osvětlené mléčným kotoučem slunce. Nádherná, snová krajina.

Poslední den, to byla ona pověstná třešnička na dortu. Příjemný mráz, čistá obloha a ovšem, nezbytná troška toho větru. Úmyslně jsme sjeli ze značené cesty, křížili zamrzlá jezera, kličkovali mezi kameny, procházeli nevýraznými sedly. U paty nejvyšší hory Helagsfjallet jsme se otočili a zamířili dolů, do osady Ljungdalen. To už byl návrat domů.

PS: Byli jsme čtyři a během celé akce se ani jednou nepohádali. Každý, kdo jezdí do přírody, dobře ví, že úspěšnost podniku úzce souvisí s náladou, vztahy ve skupině. I proto budu na větrnou dovolenou vzpomínat vždy jen v dobrém.