Rumunské hory jsou opěvovány snad všemi, kdo je kdy navštívili. Alespoň si nepamatuji, že bych někde četl, či slyšel negativní komentář. Letos jsem po nich chodil i já, teprve podruhé.
Nejprve se ale musím zmínit o své první cestě. V březnu roku 1988 jsme chtěli na běžkách přejít Paring. Tehdy jsem byl fyzicky zdatný, ale jinak stoprocentní zelenáč. "Je tam spousta salaší, v nich budeme spát," řekli mi. V důvěře jsem proto v podvečer prvního dne šlapal do prudkého kopce, když tu vůdce zamířil k polozbořené barabizně a zvolal: "Hle, náš hotel!" Vstoupil jsem se smíšenými pocity. "Tady si ustel," ukázal vůdce na hromadu sněhu v koutě, načež se s klením jal rozebírat rozbitý vařič. "Tak to jsou ty slibované útulné salaše a navíc nebude teplé jídlo, běda mi!" naříkal jsem v duchu. Nakonec jsem to překousnul a ráno si dokonce vylezl na nedaleký hřeben. Odměnou mi byl pohled na krásný východ slunce. To byla první noc na Paringu, má první noc na sněhu.
A teď zpátky k letošní výpravě. Z pestré nabídky rumunských hor jsem nakonec vybral nenápadný Vilcan a hned v sousedství ležící skalnatý Retezat. Protože je Retezat díky velkému množství jezer hojně navštěvovaný, vyrazili jsme už poslední týden v červnu. Vyplatilo se! Během sedmi dnů jsme nepotkali víc než deset turistů. Byl jsem nadšený. Opuštěnost a s ní spojený pocit svobody dodal výpravě nový nádech dobrodružství. Na tom jsme se shodli všichni. Přes den jsme chodili po nevýrazných pěšinách, značku zahlédli jenom občas. Večer pak rozdělali silný oheň a nemuseli se skrývat. Kromě pastevců jsme byli sami a sami.
Tak jako nezapomenu na první noc na Paringu, tak také nezapomenu na večer dvacátého šestého. Ten den jsem měl narozeniny, ale nikdo to nevěděl. Po dlouhém dni scházíme ke studánce pro vodu, když tu před sebou na okamžik spatřím běžící hnědou kouli. Medvěd! Pil z louže a my ho vyrušili. Jásám. Když jsem napsal, že nikdo o mých narozeninách nevěděl, tak jsem se nevyjádřil přesně. Pán Bůh ví a dává dary nad očekávání!
A to je všechno. "Všechno? Vždyť jsi sotva začal! A co větrná noc, která nám nedovolila spát? A co proslulí pastevečtí psi? A sýr darovaný bačou? A dobrodružný výstup na Malý Retezat? A kde je zmínka o jízdě na divokém oslovi? A..."
Víš, dobře se píše za tepla, hned po příjezdu. Bohužel, v tomto případě se tomu tak nestalo. Od našeho návratu uplynuly bezmála dva měsíce. Proto jsem zmínil jenom dva, pro mne nejsilnější zážitky. Pokud ti ale mé vysvětlení nestačí, vezmi tužku, papír a napiš další kapitolu.