Když jsem se kdysi chystal na Korsiku, naučil jsem se v jednom anglicky psaném článku nové slovo victim - oběť. "Korsické hory se staly obětí své vlastní slávy," tak zněl úvod. Tato věta se mi v Biesczadech vybavila hned několikrát.
Národní park Poloniny se rozkládá na území tří států: Slovenska, Polska a; Ukrajiny. Na Slovensku je známý pod názvem Bukovské vrchy a není příliš navštěvovaný. V Polsku se nachází několik nezalesněných hřebenů. Mohly by být pěkné, ale... Chceš-li je navštívit během letních prázdnin, počítej s tím, že potkáš ne desítky, ale stovky turistů.
Ačkoli je putování po horách svým způsobem vždycky stejné (vstávání, vaření, balení, chození, stavění stanů, ...), přesto je každá výprava jedinečná. Jaké bylo mé překvapení, když jsme při nástupu na poloninu Wetlinského zjistili, že se platí vstupné! Jsi-li student, dva zloté, jinak tři a půl! Poloninu jsme přešli, druhé se vyhnuli a na třetí (Brdo) nastoupali zrána po bočním hřebínku. Nahoře foukal ostrý vítr a po jistý čas nikde ani noha. Hned byl den o poznání krásnější. K mému překvapení to konstatovali i ti, kteří byli na horách poprvé. Východní hřeben tvoří hranici s Ukrajinou, nekříží jej žádná značka. Stál jsem v mělkém sedle před ním a přemýšlel: "Jít, nebo nejít." Nakonec jsme vyrazili. Byl to hezký úsek, bez cest, bez lidí. Dál na východ bukové lesy přecházejí ve smrkové. Tam se nachází poměrně pustá oblast, ta stojí za zhlédnutí. Ale musíš se mít na pozoru. Budeš se pohybovat v národním parku, nebo na jeho hranicích. Zkušenost praví: Polští ochranáři a pohraničníci jsou slušní, ale nesmlouvaví. S tím souviselo mé neustálé vnitřní napětí plynoucí ze zodpovědnosti za skupinu. Oddechnul jsem si, až když jsme na Kremenci přešli zpět na slovenskou stranu.
Počasí bylo naprosto excelentní! Nedokážu si představit lepší! a to nám přitom již několik let na cestách převážně svítí slunce. (Až se trochu bojím, abych se příliš nerozmazlil.) Výborně fungovala i skupina.